čtvrtek 30. září 2010

Pás růže...





"Pod dávným Rouslinem se Svatý Grál skrývá,
ostří a kalich klid její tam hlídá.
Kol díla mistrů, co čest vzdali jí,
pod nebem hvězdným spánkem věčným spí."

Tam... ve skle...





Tam... je nedokonalost...


Za okny čas zůstává v podivném zasklení... a potácí se nesvobodou zavřenou na kličku...

Hledíce přes průhlednou zástěnu ocitám se v jiném světě...

Nemohu přes průhlednou zeď... a tak si tvořím vlastní příběhy... povídané do čtyř stěn...

Ty stěny jsou plátna... maluji na ně a obrazy se pomalu rozpohybují... kráčí mi vstříc... a pohlcují mě...


Jdu ve svém svobodném světě dál a dál... nechávám obrazy prožít svůj sen...


Narážím očima do oken... a ztrácím volnost...


Ano... zase nedokanalost... ač neviditelná... k poznání jen na dotek... přeci křemičitá... a neprůchodná...



Zase se za okny plahočí něčí potřeba vše zarovnat... a roztřídit... a zrušit vše nesvázané...


...ale svázat svět za sklom nelze... i venkovní svět tvoří obrazy... proplétají se po cestách... povlávají z dalších milionů a milionů oken... tlučou na skleněné zábrany a pokoušejí se vniknout do obrazů vlastních světů... obyvatel zavřených za průhlednou závorou...



V tom... je nedokonalost...


Krásná nedokonalost zasklívání...


Ty dva světy nelze oddělit... a tak ta plahočivá touha po dokonalosti... zůstává uvězněna ve skle o průměru 3mm a nemůže tam ani tam...



...zůstává dokonale neviditelnou...







středa 29. září 2010

úterý 28. září 2010

pondělí 27. září 2010

neděle 26. září 2010

Svítání noci...




Proč toho vždy mají o někom najednou potřebu nejvíce namluvit ti, kterým už dávno... hodně dávno tomu... zůstalo z přátelství jen mlčení...

To asi, že noc ve svém svítání zůstane mlčet...

To jenom, svědomí dál řve...

pátek 24. září 2010

Ab ovo...




Od počátku... tedy od vejce... se všichni přou co bylo první vajíčko nebo slepička...?

Slepičky neradujte se... první bylo vejce...
Už známé "Ab ovo"... dává znát kde je počátek...

Na počátku byl slavík... a ten sice pěl růži... ale miloval jednu krásnou slavíkovou... nu a láska se napnila... a bylo tady vajíčko...
Příroda si ráda hledá cestu k známému i neznámému... novému... její hrátky my učenci považujeme za chyby v buněčném dělení... jedná se však pouze o nové cesty matky přírody... o její touhu tvořit něco nového...

Zde si příroda zařádila důkladně... přišla chyba... a maželský pár slavíků... přivedl na svět první slepici...

Tedy slepičky neradujte se... první bylo vejce... značně natvrdlé... kvokvo až pak...



Tak, to bylo jen malé pojednání... o prázdné skořápce...

Špatně naložená... v "hromádce"...





Cosi malého šustí... pod listím... převrací se a přehrabuje... vrtí se a nadává... tááák...

Co nadělám... z focení dnes nic nebude... zvědavost mi nedá pokoje... a tak pomalu a nenápadně... krůček za krůčkem... krok za krokem... popojdu k hromádce... tedy v mém případě k hromádce pozimního listí...
Nakukuju... jako, že nic... a jako, že fotím makro... a jako, že čistím objektiv... a jako, že jdu náhodou kolem... a jako, že už odcházím... a jako... jako...

V hromádce listí to zase zašustilo... a... zanadávalo... prej něco o soukromí... a tááák... tááák...

A hle... vidím oko... malé oko... svoje oko... a její oko...



Ona se tam ukládala zrovna k (pod)zimnímu spánku moje fantazie...



A byla v tom listí nějaká hodně... a špatně naložená...



Ani nečekám až na mě zhurta bafne cosi o malometrážní hromadě něčeho přeschlého... a odcházím pryč... mám přeci doma zrovna hodně práce... a těch fotek co mě čeká... a už je hodně hodin... a začíná to foukat podzimen... ještě se nachladnu... a tááák... tááák...




Ona ta moje fantazie prej byla poslední dobou nějaká přebujelá... a namnožená... a tak se tam prostě nevěšla... do toho listí...



Jen doufám, že dál cosi malého šustí... pod listím... převrací se a přehrabuje... vrtí se a nadává... tááák...


...jen ať mi časem neumrzne...



...v tom chladnu...



...moje fantazie...



středa 22. září 2010

Za dobrovolnou zdí...





Chtěla jsem dělat fotky... pro lidi...

...ale jsem z lid...s...kostí unavená...

...dobrovolně...

...najdu si zdi...

sobota 18. září 2010




Pro Františka Richtera... pro tebe Františku...



...myslela jsem na tebe... a budu vždycky vzpomínat Františku...

pátek 17. září 2010

Nejisté slunce...

Tak sem nekoukej...





 A den poslední...

Vážení přálelé z Foto-booku...

Nehodlám si tady špinit svoje stránky pro vaše nenechavé oči i ústa... tak ať to už konečně dokončíme komplet...


Není to tak dávno co byla terčem vaší nespokojenosti jedna galerie.. tam se možná ješte dá chápat bušení do stolů... galerie jsou plné rozdílných myšlenek, názorů, fotek, osobností... skupinek které na umělecké půdě vedou spory...
Některým jedincům ty spory jdou tak nějak od srdce... a asi jim tvrdé prosazování vlastních názorů nedělá problém... nikdy a nikde...

Někdo zůstává... někdo jde vlastní cestou...

Vlastní cestou neznamená, že si nechá dál do rozhodnutí, která dál činí už sám za sebe, někým kafrat...


Jak mi v posledních dnech došlo... chodíte tu někteří... že, paní Sraňková, nakukovat... a pak najednou člověk zaznamená podivnou věc...
Ouha... ona si přeci nepíše malej... nepotřebnej... miliontej... neviditelnej osobní blog... ona se tady pouze mstí a nesamostatně pomlouvá dokonalé jedince...
Užírá se, jak si kroužek obdivovatelů dedukuje, závistí... a má potřebu dotahovat se na veličiny, které dosahují závratných výšin inteligenčních i uměleckých...

Opak je pravdou...


Opovrhuji každou osobností, která k vlastnímu prosazení jedinečnosti používá zdůrazňování intelektu... páč mi to Hrabalovsky nesedí... a je to pod úroveň opravdu myslícího člověka...
Každá osobnost tímto postupem zahlcená, pomalu propadá vlastnímu velikášství... a myslí si, že si z lidí nadělá loutky... ty jí pomůžou zdolat předem určený cíl...


Těm loutká vždy časem dojde k čemu jsou používány... a mají-li i vlastní rozum či um... jsou z "kroužku pomahačů" odklizeny...
Podobné praktiky často uplatňoval pan Jeřábek v jedné galerii...
A ono to často ještě zaznívalo jako nepochopení... jako dobrá vůle člověka, který pouze brání a miluje kvalitní fotku...

Ne... jak se ukázalo... je to jen omluva pro neovladatelnou potřebu řídit vše, vždy a všude...
Od vás nebude asi klid nikdy... a vždy budete do něčeho zasahovat... a uvádět to na pravou míru...




Bylo by to jen házení špíny... nebýt už moc dlouhého zástupu jedinců... co se zařazují do řad těch nechápajících, pomlouvačných, závistivých, utrhovačných, prázdně kdákajících, netvořivých, chvástajících... atd.

Je nás dlouhá fronta... a ještě bude... co se jednou ráno probudíme... a nebudeme čekat na rozhodnutí JJ... ale začneme dejchat jen za sebe...


Tedy vzkaz pro Foto-book...

Buď tady nenakukujte... když vám to nedělá dobře...
Nebo si jistá osoba zajde na vyšetření.. páč má obsese na svoji osobu... a myslí si, že se každý zajímá jen o ni... což je blbost... jen ona to nevidí...
A když už každou úvahu lidskou... třeba psanou... nedokážete otáčet ze všech stran.. a dokážete ji otáčet jen na tu svou... tak to nečtěte...


V každém písmenku co tady bylo napsáno... je myslím důrazně znát možnost nahlédnout na text z různých úhlů... skládat myšlenky... zamýšlet se vně i vnitřně... a procházet textem bránou "dvojí pravdy"...


Závěrem... ještě pořád čekám, kdy se mi tady konečně překopíruje tem údajný text, kterým jsem napadala chudáka paní Staňkovou... a který jsem údajně smazala...

Nesnáším lež... opovrhuji lží...
A nesnáším, když někdo dokáže obhajivat vlastní přešlap lží...
Lež je pro některé báječná záležitost... dobře se za ni schovává... špatně se dokazuje... a vždy zanechává smutnou pachovou stopu...



Tady je to moje a o mně...
Tady mi do toho nikdo kecat nebude...


Nebo si budu muset myslet, že se jedná o pouhou závist...





Tím považuji celou věc za uzavřenou... a opravdu... nesmutním po vás... jen údivem třeštím oči... a směju se...

čtvrtek 16. září 2010

Prázdnota...





Byl den kdy slunce tluče do oken... hřeje však již pomálu... podzim přichází... zvolna...
...láká k procházkám... okukování... a háže falešná prasátka...

V ten den se Ego rozhodlo, že půjde na vandr...

Přečíslo se... převléklo se... zaklaplo vrátka domova... a rozhlédlo se...
...kudy...?

Nu přeci tudy... za sluncem...


Jde prázdnou ulicí... jde přeplněným městem... hravé slunce poletuje... a Ego kouká tam i sem...
...do oken nakukuje... výkladní skříně obhlíží... tu Ego pohledem zabloudí... tam zase přehlédne...

Cosi ho však nenechává klidně usednout...


Někdo se dívá...!


"Tváře i oči ze všech stran... hledají mě pohledem"... co si počnu já Ego...


"Chci prázdno a volný průchod"... křičelo... do všech stran... já se na lidi taky nedívám"...


Odešlo domů... ukrylo se...
Zůstalo zavřené fňukajíc ve svém domě...
Ty oči a tváře koukající... musejí odejít s ním... jsou totiž jenom jeho... to Ego samo odráží se... odrazy Ega na sklech oken... výkladech obchodů... samo v sobě...


...vidělo jen... co zahlédlo v sobě...



...prázdnota...





( Jen jeden člověk si může zanadávat, že jsem tu o něm nechala pár písmenek i jeho jméno... Jeřábek...
Ten si, ale dokáže pomyslet své... a více svoje myšlenky podobnou hovadinou nezatěžuje... jsem si tím jista... a já jím nezatěžuji své...
Dnes prvně přímo a na její vlastní žádost... jak se zdá... píšu úvahu o jiné osobě... která jak se zdá... má pocit, že si její osobou zatěžuji myšlenky...

Prázdnota se rovná prázdné myšlence... tedy opravdu jsem si Egem myšlenky nikdy nezatěžovala... )

pondělí 13. září 2010

čtvrtek 9. září 2010

Věčná zjevení podzimů...

Mistr a panovník...





Zas bloumám a fotím v podzimních zahradách...


Domů si nesu obrázky listí odlétajícího za sluncem... tam v dálce...
...tam v myšlenkách... tam v zahradách... začíná jeden starý příběh...
...zase vzpomínám...


Kdysi žil jeden panovník... miloval zahrady... toužil stvořit zahradu... ve které by jeho duše mohla tiše snít...

Zavolal tedy Mistra... a požádal... zda jej bude učit tomuto prastarému umění harmonie...

Starého mistra zaujala touha panovníka po klidu, rovnováze a rozjímání... dobrý panovník má tyto přednosti... a rozhodl se naplnit jeho přání...

Každý den chodil Mistr vznikající zahradou... rozmlouval s panovníkem o květinách... co tvoří barvy dne i noci... o zrncích písku... co tvoří cestu, kterou se dát... o hlasu ticha... co našeptává...

Mnoho let Mistr učil panovníka zákonům zahrady...

A přišel den... kdy Mistr povídá... "Naučil jsem tě všemu, co sám možná znám... tvořil jsem slovy v myšlenkách zahradu... teď je na tobě aby jsi utvořil ty tu svou... už je čas"...


Mistr odešel...


Panovník se tedy radostně dal do díla... a věnoval nové zahradě mnoho času... až zapomínal na úkoly vládce...


A znovu přišel den... kdy byla jeho zahrada dokončena...

Byla krásná... dílo dokonalosti...


Panovník se chtěl zeptat Mistra... jak se mu líbí jeho nová zahrada... nechal ho tedy zavolat... a poručil zahradu pečlivě uklidit... vše musí být dokonalé... čisté... přesně na svém místě... a raději rovnou přikázal ať nikdo nikdy do zahrady nevstupuje...
Mistr rád přišel nahlédnout na panovníkovo dílo... věnoval mu přeci tolik času...
Prošel se zahradou... a jeho oči každým krokem zračí víc a víc smutku...

Panovník se ptá udiven Mistra... "Proč tvoje oči hledí smutkem...? Proč chodíš smutně mojí zahradou... což není všechno dokonale na svém místě... já myslel, že je moje zahrada krásná... všichni to přeci říkají...


Mistr se zahleděl na panovníka... a tiše povídá...


"Ano tvoje zahrada je krásná a dokonalá...
...ale kam se z ní vše podělo... kde jsou větve a listí spadlé ze stromů... kam se poděl zpěv ptáků...
proč není znát stopa kroků co jdou její pěšinou...?"


"Tvoje zahrada je opravdu dokonalá... tvořil jsi ji dlouho... a přeci jsem tě nic nenaučil"... řekl Mistr a odešel...



Vracím se podzimen domů... a nesu si obrázky listí... tam v dálce...

Už snové... přiletují...

Mezi nebem a zemí...



...a mezi sebou...

O naději...

středa 8. září 2010

Živoucí...




Blbnu... jsem živoucí...

Psáno... o obrech...





Jedna dobrá duše našla tuhle fajn záležitost... a já si je dovoluji také zapůjčit...

http://www.youtube.com/watch?v=jzVtnK6bK8U


Obrů přeci není nikdy dosti... že...?

Tao...




Tao...


http://tao.kvalitne.cz/kral.html


...poslední dobou jsem na ta slova zapomínala...

úterý 7. září 2010

Za svou... chimérou...




Nemoc... často bere všechno... ta tvoje nám taky vzala skoro všechno můj miláčku... moje mysl tě má hluboko ve vzpomínkách... takového jaký jsi byl než jsi všechno zapoměl...

Tvoje oči plné úsměvu... co hladí... tvoje slova a verše co jsi psal... tvoje fotky... co tiše našlapují světem... ještě teď máš hlavu plnou bláznivých nápadů... já vím... jen jsou ztracené v myšlenkách...

I teď máš znamení blíženců...

A upalte tu... čarodějnici...



Jo... jsem čarodějnice... malá... ale vědoucí... tak bacha... na magický pařátek...

Abych ti světlo dal.... oslepil jsem sám sebe...

O čekání...




Člověk touží zahlédnout obraz, kterým mu někdo chce dát pocit jako, že právě dostal drátem... velkým... a přímo do oka...

...rána jsou krásná...

...koutky kolem úst se začnou drobně cukat... a přijde smích... smích... ta krásná tečka za očekáváním... očekávaného...


Člověk má chuť blaženě zvolat... "tak jsem tušila správně"... ale pak potlačí nucení vlastního ega... ego je blbost... potlačí radost z očekávaného... a začne se raději těšit na... neočekávané...


Neočekávané je možná jen dlouhá pouť za přeludem... i tak jdu dál...
Očekávané je jen další nuda... sedící v koutě...


Miluju dnešní očekávané... ráno... :-)))))

sobota 4. září 2010

Prastará pečeť.. Upšouknutí...




(...malá úvaha o napodobování... tedy o podobnostech... a připodobňování...)




Za deseti zámky a pěti klíči v bájném kraji Animé... nachází se pokladnice opatřená pečetidlem... nesoucím prastarý znak...


Znamení pečeti je tajný znak pocházející z tajného východního učení...


Jen málo zasvěcených ovládá toto obrázkové písmo... a ještě méně učenců dokáže znaky číst či psát...



Chrám byl původně zasvěcen duši... všechny dochované útržky učení se pomalu mění v prach... ale nezanikne... neboť prach se povaluje všude... a tak se dávná pravda strážců pečetě šíří do všech koutů co svět zná...



I já byla hledat ten chrám...



A zdál se mi vzdálen... k nenalezení...


Bloudíce v kraji Animé... najednou přichází ke mě člověk.... člověk... normální člověk...

A udivuje mě každým slovem... které mi zatoužil říct... dozvídám se velkou pravdu... a i moje duše zůstává udivena... zvláště poznáním, že nic důležitého není ukryto pod deseti zámky a pěti klíči...


Vede mě ten... člověk... k tajným dveřím... a ukazuje mi prastarou pečeť...



Ptám se... "co znamená ten starý pečetní obraz"...? Odpověď nečekám... dobře vím... ptám se na pravdu velkou... uším nezasvěcených utajenou...


On se usměje... a povídá... "to je Velká pravda... znak Upšouknutí"...



Neovládám se... nečekané poznání... třeštím oči víc a víc...



"Ano znak Upšouknutí"... směje se... "neboť nic většího nelze ukrývat pod velkou pečetí... jen něco velkého a nafouklého... přibarveného a toužícího být jediným... to jediné napodobující... co samo zůstalo pod zámkem"...



Zase třeštím oči... a chvějíce se poznáním... ptám se tiše zda mohu pořídit foto pečetě a šířit tak moudrou prastarou pravdu tajného učení dál...


Ano... bylo mi dovoleno...




Už nikdy jsem neviděla ten chrám v prastaré Animě... ale někdy za chladných dnů... vezmu fotku prastarého znaku... usednu do koutku pokoje... někdy i kleknu na kolena... a očekávám... Upšouknutí....



O prachu vím své...






(...věnováno všem žárlivkám...)