Císař... a jeho nové šaty...







Pohádka o šatech... bez šatů...

Za horou a lesem, za mořem a planinou... byla jedna zem... v ní vládcem  zdál se Císař...
Císař podle mnoha to moudrý... neb krédo jeho krajiny... bylo moudrostí, odvahou a skromností naplněno...  V tom kraji nápis hlásal... jsem nahý... i můj lid... nic nemám... zdobné kabátce nenosím... tady podle světa nálad nepřevlékám... jak jsem na svět přišel tak všem na očích žiju... s holým zadkem... v faleš neoděn...
V tom kraji nejen krejčíkům, ale ani přestrojencům povýšenost nekvetla... tam bylo k vidění jen to co oči přímo obraz přináší... a hašteření lidu... ty máš to, já zase ono, slyšet nikdy nebylo...

Všem bylo rovno... všichny oděni jen ve svou cnostnou nahotu... až jim nebylo rovno...

Císař rád dával radosti svému lidu... ale taky moudrost připomínal každý den... a tak vždy v řádném čase... nechal shromáždit svůj lid... a jemu i... tůristům v tom kraji... na očích se procházel... aby bylo vidno všem, že čistou nahotou jen chodí oděn... s holým zadkem... bez kabátců co jiní neustále obnovují...
A jednou také... byl den... k předvádění... skromnosti a rovnosti... všech co zem tu obdivovat mají...

Císař kol lidu prochází... a holé faldy, špečky, půlky natřásá...
Tu ze zástupu... ozvalo se... 



    

"CÍSAŘ NENÍ NAHÝ...!"




A bylo ticho... pašum v davu... oči vykroutit si všichni můžou...
A zase... zvolání.... "Císař není nahý..."
V davu jeden z cizinců... chlápek to oděný... se zadkem zakrytým... s očima dítěte... a hlavou potlučenou... znovo hlasně huláká..." Císař není nahý..!"


"A proč"... otočí se k němu Císař... "proč tady křičíš to co všichni vidí, že pravdou není a nemůže být...?"

"Křičím... jen, že každým dnem si mnoho masek oblékáš... i teď máš masku... za ní ukrytá je tvoje tvář"....


"Jsem Císař... maska ozdobou je tváře... není šatem... jen potřebným doplnkem... proti slunci... proti větru... chrání tvář..."
"A vůbec... co to tady za hlouposti povídáš..."
A císař kvapně odešel...

Lid jeho zůstal... tiše uvazoval...

Kdo oděn v masce... ač bez šatů je... má holý zadek...? Nebo... s vidinou moci zápolí...?
S vidinou moci, že maska ochrání ho... ale i pozakrývá... co i bez šatů stejně nikdo nevidí...


Konec pohádky...


On se do tváře nikdo, nikdy, nikomu asi nedívá...

Obrazy probouzení...

Zapomenutá zákoutí...

Radosti pekelné...

Světem se smajlíkem...



Jsou záležitosti, které člověk rád uzavře... zůstane po nich škaredá vzpomínka... a někdy pokus o otlučený úsměv... 

E=mc²








Marný boj... jako každý den... hledání...



Neodvratně postupuji dál a dál... prohledávám každý kousek okolního prostoru... zastavuji čas... abych mohla zachytit světlo... dej mi Alberte pevný bod a já pohnu sama sebou...



A když se znova a znova dávám do pohybu... zase je tu to zrychlení... uvolňuji energii... ta nemůže dál... narážím na obrovské vlny... ale překonám je... uvolňuji další energii... a jen tak... náhodou... jako vedlešák bombarduji prohnilé jádro... rozbíjím atom... ale já cestou zase zrychluji... víc už to jednou nepůjde... dál už to konečně nepůjde...



Narážím na stěnu světla....


Rychlost světla...


Nejde to dál... chci dál...




Měním se ve hmotu...



Dej mi svůj pevný bod Alberte... chci pohnout sama sebou...



Oni přináší jiný bod... černý... nepotřebný... nedokáže pohltit jako černá díra... je nicotný... a malý... je to malý černý puntík...


Malý černý puntík... mám u jména...


Prej nemám pohlcovat světlo... ale oni nemají žádný zdroj světla...


Dej mi ten svůj puntík Alberte... a pohnu vesmírem... narážím sama na sebe... jsem hmota... světlem zastavuji čas...




Jsem relativní puntík...