Když létá kamení...






Když létá kamení... pod maskou bez jména... je v tom... něčí malé sebevědomí s velkým šutrem...



Tím si troufám říci... že každý z nás co někdy rádi na někoho uštěknem... jsme vlastně ač uštěkaní... přeci jen pejsci odvážní... páč se pod ten štěkot taky odvážně podepíšem...


Štěkot se rozléhá a létá do dálek... a taky ze všech stran často doléhá... a tím vzniká taková velká, uřvaná debata... pejskům i lidem často potřebná...


Kamení... tedy když létá kamení... to už je jiná věc...

Kamení jako štěkot nelétá... ale padá na zem...
Je to vlastně jen hozený balvan něčí... pečlivě a utajeně uschované... sebetrýzně, méněcenosti, maloměšťáctví, hlouposti, nedokončené osobnosti, sebelítosti a deprese... člověka, který nedokáže nést ani osobní odpovědnost za svá slova... ani nezvládá svůj další životní růst... a tak zůstává ukryt často v tmavém koutě... a s dětinskou radostí... má pocit, že když by mu náhodou někdo přeci jen nahlédl za masku kterou tak rád ukazuje světu... tak tam v tom tmavém koutě... když háže kamení... ho nikdo nepozná... a jeho vnitřní, tak omezený, svět zůstane lidem utajen...


Když létá kamení... má být balvan... který si taková pocitově přízemní osoba nosí na duši... tajně hozen po vyhlédnuté oběti... má ji utlouct... umlčet... zavrtat do země...

Má na ni přenést pocit opuštěnosti... tíhy... smutku... méněcenosti... případně přinutit k bezradnému pláči a pocitům deprese ze ztráty identity...


Identitu, ale neztrácíme... tu si nosíme v sobě... a ani ostřelování haldou šutrů ji z nás nedokáže vyklepat...


Co ale opravdu může ten... co háže kamení...?


Tak třeba u mě dokáže mnohé...


Beru to jako, že mi buduje kamenou cestu... nutí mě být odvážnější, silnější... nutí mě hledat nové možnosti jak tvořit to co mě zajímá... třeba udělat opravdové webstránky... inspirujě mě k tvorbě... k fotografování i patlání... a hlavně... byla-li bych na sobě lpějící... by mi ten kdo háže kamením... ukázal, že "jsem"... že mám svoji "osobnost"... kterou mi ten bezduchý asi hodně závidí... a tak si ji chce ukrást...
asi...


Když létá kamení... tak mi jen anonymní hlupák... dláždí cestu... a já po ní jdu...


Mě to posilní... on zůstane v koutě a slabochem...

Jsem... Křivák...





Nemám žádné cnosti... jsem Křivák... a Křivákem doufám zůstanu...

 Poslední dobou... se lidstvo škatulkuje... na ty co taktně naznačují, že možná vědí všechno... a na ty co radostně prohlašují svoje poznání... jak je krásné nevědět nic...

Ty první... čeká asi dlouhá cesta... než jim dojde alespoň to poučné známé "vím, že nic nevím"... 
Ty druhé... čeká asi konec slepé cesty... k poznání... 
K nepotřebnosti hledat otázky a odpovědi... se musí dokráčet pomalu a cestou slov a poznání... opakovaných kroků... a myšlenek... vstříc propadu od hledače, blázna, mudrce, šílence, ospalce, asociála... až po "geometra"... 

Nic nelze přeskočit... 

Nic nelze popohnat...


Nic nelze zecnostnit... 

Cnost... je... ať první či ta druhá...  holá omáčka a nesmyslná laťka... kterou lze podlézat pouze považujeme-li ji za důležitou... 
Důležitosti jí dodává pouze to, že někdo rozhodl o její důležitosti... a určil ji jako "rovnou" hranici... všeho... co je správné, morální, kolektivní... rozhodující a důležité... 
Tedy kdo sám zatím hledá... hranice... určuje hranice... jak nesmyslné...

V rovné laťky nevěřím... a ani nemohu... odporují zákonům vesmíru...

Jsem Křivák...


A jako Křivák si nikdy nepletu středobody se sebestředností...


Zůstávám dál pouze neodvratně zakřivená...




Zůstávám dál Křivákam... i přes zatmění slunce...

Moje velké... K.O. ...

Společné zdi...

Mrazivá vášeň...

Kam... CHODÍŠ...




Zase budu zavržena... jako už jednou, že fotím a vkládám fotky na kterých neukazuji rozesmáté tváře a pohodu... a jak si vůbec dovoluji někam vkládat obrázky člověka, kterému nemoc bere rozum i duši...

Nedovede se přeci bránit... a má zůstat v ústraní... a radovat se tiše z toho co ještě má... a podobné hlouposti...


A přeci... nechce zůstat někde odložen... touží... a chce...


Jsme zase  všichni doma... a jsme tomu rádi... ač pomalu nevíme, který lék kdy a kam napasovat... je jich už moc... a den je krátký... ač kolem poletuje ta mrcha "zubatá"... přeci se nevzdáváme... a žijem dál...


Tak už jsi zase doma... nožičky máš jak hůlečky... jsi slaboučký víc něž dríve... už se na nich neudržíš... a přeci, jen jsi poznal vůni domova... už nechceš nehnutě ležet... jako tam v nemocnici... Dožaduješ se chuti bloumat a šinout se pokojem... neustále se pokoušíš udržet rovnováhu... a donutit ty neposlušné ochablé nožky k poslušnosti...
A tak ti pomáhám... po milimetrech... konat to co ti vidím v očích... CHODIT...
Jen ti pošeptám... jsi ještě kus chlapa zlatíčko... a já mám co dělat tě udržet, když kráčím za tebe...



Mnohokrát se napovídá... tam či onde... mnoho slov... a mnoho obrázků se k slovům přidá... o tom jak je krásné pomáhat... jak jsou všichni šťastní... jak se nemocní radují a ve společném kroužku překonávají nemoc... jak jim ten či onen dar nebo vždy připravený personál přináší radost a chuť do života...


Né... tak to není...


Nelze získat štěstí... bez nemoci... a ani s nemocí.... lze jen udělat někoho spokojeným... a falešně doufat, že tím mu nahradíme... to po čem touží.... a odeženeme to co nikdy nechtěl a nechce...


A tak jsi doma... a jsi spokojený... a někdy se zase i usměješ... a vnímáš svět kolem sebe... a bojuješ a nevzdáváš se... ale přijmout nechtěné... tam v ústraní... bez čekání a doufání v další ještě vlastní krok... to nedokážeš...



Dál toužíš CHODIT a být sám za sebe... jsi jako já...

Bylo ráno...



A nebylo nic... jen ráno...

Jen ráno... další ráno... jako už mnoho dní... nejsou lehká... jsou časná... a někdy přecházejí dny v noc a noc v den... beze spánku... to už znám... tak dobře znám... a vždy s úsměvem... vždy tak nějak "jakože nic"... jako že fajn...

A bylo ráno...

Nezapomenu... ten zvuk... hrozný... a padáš... křičím prosím... bojím se... že tě ztrácím... že odcházíš... křeč ve tvém těle... a oči... jsou tak lidské... ale kam se ztrácejí... křičím... mám tě v náručí... nemůžeš dýchat... každá sekunda něž příde pomoc je věčnost... zastavuje se čas... já zastavuju čas... chci ať máš šanci....

Epilepsie...
...tak zní to příšerný slovo... už né jen to hrozné A a a a AAA alzheimerova choroba... už i E... jak nenávidím tu zlou nemoc... a přeci s ní spolu jdem ruku v ruce... a hrajem divadlo jak s ní kamarádíme... a ona si ta potvora přivede ještě další kamarádku...

Ležíš tam přikurtován tiše... musíš to chvilku vydržet lásko... chodím za tebou... budeš brzo zase doma... a bude zase dobře... naučíme se s tím žít... budeme žít... žít se musí... a my to oba chcem... tak moc to chcem...
Já to nevzdám... neboj se... nevzdám...





.