Slunce se ránem třepetá nad okny a já mám chuť popadnout foťák, vzít nohy na ramena... utíkat ven...
Dnes je ten den... dnes by to šlo... dnes to půjde...
A opravdu... už se courám venku... už cvakám pár fotek... už mě to zase bere...
Nejdříve jen tak očima hledám a loudím co zajímavého ulice přichystá, ale časem loudění přechází v bloudění... bloudění samo přináší obrazy... cvakám a cvakám...
A pak se ozve smích... zůstanu zaražená... chvilku váhám a tušení se vkrádá... ano je znovu tady...
Našeptávač...
Na osluněném pařezu, pohupujíc tenkýma nažkama sedí on... ten malý nezbedný dlouba...
"Tak co"... povídá..."další pokus jak se přiučit fotit...?" "No tohle omatlané okno není zrovna brána k umění"... chechtá se a pouští jedovatou slinu...
Protáhnu obličej, posmutním... ale neříkám nic...
Znám dobře ty jeho větičky... už dlouho mě navštěvuje...
S jeho pohledem v zádech dokončím procházku...
Mává mi na rozloučenou... nenechavec jeden...
Doma pouštím Našeptávače k vodě... ale večerem... usedajíc k počítači... jen kouknu na první dnešní fotku... už se zase ozve zvonivý smích toho malého dloubáčka...
Soustředím se na svoje nové obrázky... mlčím... jen mi tiše v hlavě prolétne myšlenka... se nikdy nenaučím fotit... to je zase nepovedenin a cvaků... a tichem pokoje pronese on... "Se nikdy nenaučíš fotit... to je zasejc pohroma cvakalko"... a chechtá se... a kope nožkou do počítače jako do bubnu... do bubnu nervů...
Dělám dál, že tady není... upravuji si dnešní obrázky.... jeden se opravdu moc povedl... spokojeně se usmívám... cítím, že právě tato fotka souzní s myšlenkou co se mi dnes honila při focení hlavou...
Ukládám fotku do počítače a uvědomuji si... chechtání utichlo... nožkou už nekope... odešel...
Zůstala jen další jedovatá slina na rozloučenou... ale vím... dobře to vím... zase se vrátí...
Zítra příjde znova... za svojí nepoučitelnou cvakalkou....
Našeptávač...
Můj Našeptávač...
